Lovci v polích liter

16. prosince 2012 v 19:52 | Katerria |  Světy v peru
Povídka.

Tak tohle jsem si vymyslela před nějakými třemi lety. Možná se budete divit, ale tak trochu jsem věřila, že je to možné...



Nic. Pořád nic. Prožívala jsem jakési déja-vu z minulého večera, zírala jsem papíru a snažila se onu myšlenku zachytit - už skoro - -
Hm?
Ne. Kdepak, bylo to beznadějné.
A ani jakýkoli jiný zázrak se nechtěl udát, list zůstával stále dokonale prázdný, což fantasticky harmonizovalo se stavem mé hlavy. Trochu jsem ho odšoupla ke kraji, složila hlavu na lavici a rozhodla se vytěžit z tohoto testu maximum.

Cítila jsem se celkem unavená, ale stejně mi cosi říkalo, že aspoň včerejšek bych si mohla zvládnout vybavit. Nenašla jsem pro to ale lepší vysvětlení, než že prostě lenivím, což mě příliš nevzrušilo. A pomyšlení na exkluzivní pětku z chemie jsem prostě mimoděk přešla a prakticky okamžitě na to zapomněla.

Když jsem přišla domů, nemusela jsem se na druhý den nic učit, tak jsem se vrhla na povinnou četbu. Už jsem měla rozečtený "Chrám Matky boží v Paříži", ale když jsem se zamyslela nad tím, kde jsem skončila, kdo jsou hrdinové a co se tam vlastně stalo, uspěla jsem podobně jako předtím v chemii.
Začala jsem tedy znovu pročítat, až jsem se nějak dostala do končin, kde jsem naposledy přestala, a pokračovala dál - přičemž jsem měla co dělat, abych neusnula.

Po dlouhých třech knihách jsem se už ale přestala omezovat, udělala si trochu místa a prakticky okamžitě zabrala.


Probudilo mě hlasité třísknutí. Zatímco mně zuřivě dunělo hlavou, dráždilo v ní agresivní myšlenky, obrátila jsem se, kde jsem tušila původce.

Mžourala jsem tím směrem a doufala, že ještě sním. Jen pár čísel od mé ruky, nad otevřenou knihou, se ostře rýsovalo drobné tělíčko, směs stínů a odlesků měsíce. Vypadalo to jako něco mezi činčilou a malou opičkou, až na to, že to vůbec nebylo roztomilé. Bylo to nejspíš dost chlupaté, s velkýma očima a spláclým nosem. A mělo to pracky mokré od bůhvíčeho, kterými - - ovšem, jakápak úcta ke knihám!

Ale jakmile zpozoroval jen náznak pohybu, mihl se tvoreček nehlučně přes okraj stolu a mně po něm zbyla jenom mlhavě chaotická vzpomínka.

Pomalu jsem se zkoušela vzpamatovávat. Panebože, co to bylo? A bylo to vůbec?
Opatrně jsem si přisunula knížku. Ano, bylo; a otisky v knížce představovaly nezvratný důkaz, o kterém bych byla bývala ani nepřemýšlela, kdyby mě tak nepřekvapily. Některé sice měly tvar podobný packám hlodavců, jiné ale patřily lidským prstům.

Štítila jsem se toho trochu, ale byla jsem ještě rozespalá, a když jsem se nahýbala nad knížku, nechtěně jsem se jedné ze stop dotkla. Hlavou se mi mihnula představa arcijáhena kráčejícího přes náměstí a ohně hořící ve tmě, výjevy z knihy tak, jak jsem si je představovala já. A otisk zmizel.

Tiše jsem zírala do stránek.

Stopy se mi před očima vpíjely do stránek. V poslední chvíli jsem sebrala odvahu a sáhla na další z otisků. Sedím s kamarádkou při obědě. Přelidněná školní chodba. Nacházím se uprostřed silnice a za mnou projíždí auto.

Tekutina zcela vymizela a mě rozechvěl podivný pocit.
Postavila jsem znovu vázu s květinou, která spadla a tak hezky mě vzbudila.
A pak mě napadlo - kolik je vlastně hodin?
Půl šesté. Už noc. Venku vládla zima, za okny ležela tma. A zatím nikdo doma.


A od té doby než jdu spát, zavírám sešity a knížky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 16. prosince 2012 v 21:31 | Reagovat

Krásný a poutavý příběh. Moc hezky ztvárněno. Občas mi přijde, že není jiné vysvětlení, než, že se u mě doma nachází také nějaký takový tvor

2 Mai'tac Mai'tac | Web | 16. prosince 2012 v 21:37 | Reagovat

To se ti vážně moc povedlo. Palec hore :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama