Půlnoc

22. března 2013 v 22:40 | Katerria |  Světy v peru
Na češtinu jsme měli studenta, zadal tři témata a měli jsme psát líčení. Dnes se hodnotilo. Všichni až na jednu spolužačku si vybrali téma číslo 1, "Půlnoc", zkrátka proto, že zbylá dvě zněla "Velikonoce" a "Zelená je taky dobrá" (ach ano, ač jsme sebehorší smečka puberťáků...)


Jeden sloh se absolutně minul s žánrem, jeden byl průměrný, lehce hraničící s nadprůměrem, ale s chybami. Třetí se mi vůbec nelíbil, rozhodně ne proto, že by byl horší než průměr, snad naopak, ale tak jako chvástání autora mě už dlouho nic neznechutilo. Celý den se nebavil o ničem jiném, pořád dokolečka opakoval jedinou větu, která sice byla relativně povedená, ale dle mého názoru zase ne dost na to, aby se cítil jako polobůh. A celé to završil přednesem like a boss, čímž onu žádanou atmosféru poslal rovnou do kytek.

Já chápu, že byl nadšený, že se mu povedl sloh, ale kdyby se na sebe podíval s větším odstupem... Slova napsaná na papíře nejsou všechno, pokud je máte vyslovit. Sloh samotný byl vlastně fajn, recitace ale nepřirozená. A ta neskrývaná pýcha... Antistoismus.

Sloh mohl odevzdat, kdo chtěl, já si ho raději nechala pro sebe, dle mého názoru byl dost krátký, takže jsem si nebyla jista, zda bych vůbec dostala jedničku. Tak ho dávám aspoň sem. Dle mého názoru je... vůbec ne dokonalý, ale docela slušný.


Půlnoc.

Na žaluziích leží lehký Lunin třpyt. Tiše hledí zvenčí, jindy oslnivá, nyní plachá jako múza… Bojí se dovnitř. Dnes mám však, zdá se, urozenější návštěvu. Stíny se zhmotňují před stěnami a noc vstupuje do prostoru ve svém obleku intenzívní sametové černi. Stojí hned vedle, nahlíží mi přes rameno, ale nepoloží mi na něj již dlaň, neb by se rozplynula v elektrické záři.
Posunu ruku a mezi prsty po zrnkách propadávají na stůl úzké pruhy černi. Jas nad nimi pohrdavě krčí nos, ale více se nepohne. Zde, v důvěrném kruhu kolem mne, v dimenzi výš nad světem kontur, vládne se vší hrdostí on.
Ticho se přesýpá mezi světlem a tmou. Není tu nic, jen dva hlasy: malebný šepot stránek a můj dech.
Zavírám knihu. Poslední slova se poklidně plouží po hladinách mysli a cítím, jak jedno po druhém mizejí v šeru. I moje oči by mi rády vnukly, že je čas jít spát, a zvláčnělé vědomí se již těší do říše snů. Kolik je vůbec hodin?

Přesně 0:00.

Zhasínám lampu, vstávám a také se nořím do těchto nehlučně se převalujících, čarovných vod.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 XoXoTess XoXoTess | Web | 30. března 2013 v 13:50 | Reagovat

Páni! Super líčení... Světlo krčí nos nad tmou... to se mi líbí. :)

2 HoHoVřes HoHoVřes | 5. dubna 2015 v 0:02 | Reagovat

...půlnoc... :-|

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama