Svět kolem

Vážnější zamyšlení o životě (ale už ne vesmíru) a vůbec...

19. srpna 2013 v 21:23 | Katerria
Život. Dal by se popsat jako subjektivně vnímaný čas, který je ohraničen zrozením a smrtí.

Odehrává se na Zemi, která je vlastně také živa. A protože život není stálý, je to vývoj, pohyb, proměna, proto Zemi - matku, rov i místo činu - také nevnímáme pořád stejně.

Někdy je vyprahlou pouští, suchá žíznivá; onehdy zářivým, avšak divokým pralesem.
Jindy je to betonové pole, šedé, ladící k olověnému nebi.

Občas stačí jen kousek a dotkli bychom se mraků...
A potom se cítíme uvězněni jako shořelý fénix v příliš těsné kleci. Tak trochu v urně.
Poslední autobusová zastávka před peklem...

A tak dále.


Život je zvláštní.

Chemické jablko

30. března 2013 v 13:25 | Katerria
Je to zvlášntní móda, tohle instantní ovoce, ještě navíc často z dovozu... Jako bychom neměli krásných jablek dostatek u nás. I když musím uznat, že jinak bych měla o zkušenost míň...

Loni v říjnu či snad začátkem listopadu jsme dostali ve školní jídelně jablíčka. Taková krásná, obrovská, zelená... Ten nenápadný mramorovaný vzor na pokraji intenzivní lahvově zelené a světlé smaragdové mě naprosto dostal. Prostě neskutečná barva.
Jen vypadalo poněkud uměle a... nezdravě. Naprosto dokonalé, bez poskvrnky. Kamarádka do něj ale kousnula a moc jí nechutnalo. Prý bylo strašně kyselé.

Jablíčko jsem si vystavila na stůl jako desigový doplněk a stojí tam dodnes. Za těch pět měsíců sice nabralo lehce žlutší odstín, udělala se na něm menší ztrvdlá ďubka a když se více nakloním, cítím příjemnou nasládlou vůni, která má však s tou jablečnou pramálo společného.

Kdekdo si ovšem dotěď myslí, že je umělé, a když jsem nadhodila, že bych ho mohla sníst, maminka se zhrozila a poradila mi, ať ho vyhodím. Kromě té malé ďubky mu ale vůbec nic není - normální jablko by do měsíce dvou shnilo, tenhle hybridní exot se prakticky nezměnil.

Bohužel, napodzim jsem si ho vyfotit nestihla, tak přidávám aspoň důkazy o současném stavu ;)



Vzpomínky na dnešní ráno

16. února 2013 v 21:10 | Katerria
Když jsem dneska ráno vyhlédla z okna, nemohla jsem se vynadívat na ty stromy. Větve byly shora celé bílé, jenom na každé zdola zůstal šedý proužek skutečné barvy; tyčily se proti prosvětlenému nebi a země kolem byla též čistě bílá. Řekla jsem si, že se tedy nasnídám, udělám si pár věcí do školy (dokud mám ještě aspoň trochu náladu) a pak že to půjdu vyfotit.

A to byla taková chyba...!
O několik hodin později jsem se totiž podívala opět a začala si nadávat, proč jen jsem tu krásu nezvěčnila hned. Sníh slehnul, sfoukal ho vítr a zapadal mezi trávu. Strohá fyzika.

Seznam na cesty o třech položkách

6. ledna 2013 v 12:25 | Katerria
"Co si vzít s sebou na pustý ostrov": velmi frekventovaná otázka seznamovacích kurzů, táborů, souborů, ...
Test fantazie.


Víte, vše už bylo (minimálně) jednou řečeno.
Nehodlám se ovšem inspirovat Danielem Defoem, přebírám ideu Douglase Adamse, neboť pokud si dobře vzpomínáte na Stopařova průvodce Galaxií, nejdůležitější věcí při cestování je ručník. A proč? ;)

Dejme tomu, že to budou tři položky, protože takové byly podmínky, když jsem na to měla odpovědět posledně.

Dále tedy na seznam přidám zubní kartáček, alespoň jeden (když - pardon, - se mi něco dostane do rovnátek, tak abych měla alespoň nějakou šanci...)

No a poslední nezbytností je samozřejmě blok a tužka... A vzhledem k tomu, že se to dá shrnout jako psací souprava, beru si oboje... ;)


Když se balím na dovolenou, vypadá to samozřejmě úplně jinak ;D

Jak jste si ale všimli, opravdu tam nejsou žádné věci jako krémy, parfémy, řasenky nebo make-up. Předpokládám, to také ani moc lidí neuvádí, ačkoli to je to, na co celý den myslí...

Také nepředpokládám, že na ostrově bude wi-fi či signál, takže mobilní telefony a notebooky by byly k ničemu. Foťák by se možná docela hodil, ale celkem brzy by nejspíš došla šťáva.


A kam se vůbec jede? Možná by bylo také vhodnou otázkou co na sebe...

Buď náhoda, nebo já...

10. listopadu 2012 v 19:37 | Katerria
Doufám, že je to skutečně jen jakýsi epický druh ironie, když totálně zvořu nejjednodušší písemku z fyziky za poslední čtyři roky a když naopak chápu věci, v jejichž znalostech mám mezery cca. dvacet hektarů.

Snad šlo o stejnou náhodu, jako když omylem vznikl vesmír, tahle planeta, život, já. Vlastně je možná až příliš velký luxus rozlišovat náhodu a nevyhnutelný osud. Obojí je zázrak, někdy úžasný, občas hodný nadávek.

Nemá cenu si stěžovat. Být všechno na první pohled zjevné, asi bychom si nemohli vážit těch krátkých chvilek klidu.
Navíc za ta příjemná překvapení to občas stojí... ;)


/Na TT "Náhoda je blbec"/

Krásné písmenko "i"

15. května 2012 v 22:19 | Katerria
To je tak, když do slohu v němčině chcete napsat "ich bin ledig" a napíšete "leidig".

První znamená svobodný.
Druhé je nepříjemný, odporný.

Trochu se divím, že to učitelka nijak nekomentovala...


Tohle je válka!

21. února 2012 v 19:34 | Katerria
Tohle je silně zaujatý článek na TT ("Co nás ve škole neučili"). Co jsem četla, spousta lidí ho pojala stylem buď:
a) chtějí toho po nás moc,
nebo
b) nic nás nenaučili a proč tam máme chodit?

Vzdušné zámky z kouře

19. února 2012 v 12:51 | Katerria
Všichni jsou věčně nespokojení. Vidím to denodenně.
Jsem na gymplu a vedle mě si kdekdo stěžuje:
"Kdyby bylo míň učení..."
"Kdyby ten idiot [na-toto-místo-si-dosaďte-jméno] onemocněl..."
"Kdyby nám odpadla matika..."

Takhle to vypadá, jako by vám všichni ubližovali a nic už nemohlo být horší.
Fakt? No jasně: Nikdy není tak špatně...
Na světě je spousta věcí, které b y s e m o h l y stát, třeba:
"Kdybych místo dvojky dostala kuli..."
"Kdyby mi umřel pes..."
"Kdybych měla rakovinu..." /vlastně by stačil i blbej zápal plic.../

Jenže takové věci se nestávají každý den, ani o nich nesníme, a vlastně nás ani nenapadnou.

Co na konec?
Buďte rádi, že máte co řešit...
(Ano, i já jsem...)

Pád

5. ledna 2012 v 20:37 | Katerria
Jak na nový rok, tak po celý rok...

Proč to? Kdyby byly všechny dny stejné, skončilo by to celkem fádně...
Navíc, bráno doslova: celý rok máme prázdniny, sněží...

Přesto toužíme po dokonalých dnech, po štěstí. (Samozřejmě, kdo by si přál něco špatného...)
Pak si dáváme předsevzetí, která stejně neplníme. (Dobře: někteří...)

Ale je to něco víc než jen sny.

Zamyslete se, svou logiku to má. Svým blízkým v péefkách a novoročních esemeskách přejeme krásný vstup do nového roku.
Nový rok je vstup do nového roku. Je to první den. Je to možnost začít jinak.
Už proto bychom ho měli začít ideálně, podle svých představ -

- protože stejně za ten rok spadneme.
A když nastavíme laťku nízko, bude pořád padat kam...

Štěkot smutného yorkšíra, sezení na mokré sedačce a oheň ve sněhu

30. prosince 2011 v 22:09 | Katerria
... aneb tři písničky jednoho dne.


Už docela dlouho si zpívám tohle.
(Klip se mi nelíbí, snad jen ten výtah xD, ale melodie i text fajn).

Sousedi, co bydlí pod náma, mají dva yorkšíráky. Jednoho jeden rok, druhého tři.

Až dosud byli celkem v klidu. To až teď se asi rozhodli, že když jsou ty Vánoce, tak to rozjedou.
Když sousedi odchází v sedm ráno z bytu, štěkají.
Během dopoledne štěkají.
Po obědě štěkají.
Když se sousedi vrátí, tak je chvíli klid, protože jdou ven a tam se unaví.
Následuje tichý večer.
Je půl jedenácté. A co yourkšírci?
Začnou štěkat.

A dneska ráno ještě někdo experimentoval s vrtačkou, takže další bod splněn. (Asi dostal od Ježíška obrázek, tak ho chtěl rovnou...)


Dneska jsme byli lyžovat. Musím říct, že na to, kolik je sněhu tady v nížině (jakože ani roztátá lože), fakt super. Skvěle jsme si zajezdili; a ještě sněžilo, a dost.

Jenom ty sedačky byly parádně mokré, taťka přišel s upravenou verzí Půlnoční (taky fajn písnička):

Sedím na mokré sedačce,
ticho pode mnou.
Dneska už proud nepůjde.

Aleluja...




A do třetice: Na sjezdovce hráli v rádiu Set Fire To The Rain. Pak jsem si to zpívala celou dobu.
Ta písnička je skvělá. Prostě no comment.




Konec.

A zítra i tohohle roku...

...

Hm.

Nereálný svět

13. listopadu 2011 v 21:48 | Katerria
Murphyho zákon funguje a čím je něco - cokoli - nepravděpodobné, tím je reálnější, že se to stane.

Tímto způsobem jsem již na Kralickém Sněžníku potkala paní knihovnici od nás (z lehce vzdáleného městečka) a při němčině byla zkoušena z patnácti ze šedesáti slovíček, která jsem jediná znala.

Někdy si říkám, že svět je naprosto nem-
- nereálný, neskutečný a založený na úžasně šílených zákonech. Lidé se je snaží pochopit, ale toho co znají, je - přiznejme si - kolik?
A pochopí je někdy?

No - nereálné není nic :)

Když nemůžu spát...

23. října 2011 v 18:59 | Katerria
Kdyby bylo všechno na tomhle světě jenom skutečné, dost lidí by to přestalo bavit...

Je váš soukromý názor, jestli je fantazie jeho součástí;
co si myslím já, je něco mezi, a upřímně na tom ani tak nesejde. Hlavně, že existuje.

Takový soukromý vesmír je dost praktický:
já osobně využívám kdejakou chvíli "veřejné samoty", ticha...

Nebo - hlavně - když nemůžu spát...


K obrázku: kdo nepochopil, odraz v řece. Netvrdím, že se cítím přímo jako princezna, je to vzato dost obecně...
(Tak dobře: moje OC.)

Středověké fantasy - život bez fyziky?! ;)

9. října 2011 v 22:39 | Katerria
Jak se dá celkem i odhadnout - ano, patřím k podpůrcům fantastických žánrů.
Hlavně fantasy a sci-fi.

Nepřenesla bych přes srdce tvrdit, že jedno je vyloženě lepší, než druhé. Jestli toho názoru nejste, já vám to neberu, nicméně v mém srdci má místo oboje.
Každé má něco do sebe.
Každé má svůj styl.
Mohou se obíra odlišnými směry, a stejně jsou hezké.
Prakticky jediné, co je dělí, je fyzika.

Účelu nesvědčí prostředky...

25. září 2011 v 21:49 | Katerria
Globální oteplování. Jsou ho plné noviny.
Každý komentuje, ale když má dojít na činy, najednou mlčí.

Osobně nemám žádný problém ani ostrý názor, jen mě štve sledovat, jak o tom spousta lidí mluví, a při tom nedělají nic. Ale ví se o tom, tak aspoň něco.

Bez růžových brýlí, jen v klasik černých, bych to viděla asi takto:

>> Čím víc člověk zatěžuje přírodu svými problémy a průšvihy, tím víc také rozvíjí kampaně, že je jí třeba pomáhat. Nebo jinak: každým komerčním krokem uzavírá kruh a dělá vše ještě horší. To by totiž nebyl člověk, kdyby to bylo jednoduché. <<

Už pouhá rychlé střídání postojů a názorů vedou k závěru, že je něco v pořádku. Vliv margarínu na lidské zdraví ale rozhodně není tak skandální jako dopad činů člověka na planetu Zemi.
O tom však nikdo nepochybuje.


Jestli jste si ovšem všimli, s postupem času stojíme za stále většími změnami - od kaluže H2SO3 ke globálnímu oteplování. Je to šílené, ale člověk si zahrává s věcmi obrovského měřítka. To mi už přijde trochu riskatní... Ale moc se nedá dělat, aspoň ne hned. Na jakémsi "zastavování škodění" už se pracuje. Teď je ještě otázkou forma výsledků...

Důvod se bát?

16. července 2011 v 14:26 | Katerria
Ani jedno číslo Enigmy nevlastním; horory nečtu; na šílené filmy kašlu; duchařské historky beru s nadhledem.
V noci se bojím spíš toho, aby mě někdo nepřepadl.

Přesto netvrdím, že na duchy nevěřím.
A) existují věci, na něž fyzika (zatím) odpověď nezná;
B) když máte rádi fantastično a nic proti nim nemáte, proč odporovat?;
C) co kdyby, že?

Jenom se řídím zdravým rozumem a odmítám věřit naprosto každé pitomosti, co mi kdo přinese až pod nos; nemám však důvod zabíjet čas zpochybňováním faktů z celkem seriózních zdrojů.

A navíc - proč vůbec být tak zaujatě přízemní?


(Jak je, tuším, celkem očividné, úvaha vznikla pro TT.)
 
 

Reklama